„Myslel(a) jsem si, že je to normální.“

Někdy člověk nepřijde proto, že by se mu život rozpadal. Přijde proto, že už nechce jen přežívat ze dne na den ...

Příběh je inspirovaný situacemi, které se mi v mé praxi opakovaně objevují. Není příběhem jednoho konkrétního klienta. Všechny osobní údaje a okolnosti jsou záměrně pozměněny nebo vynechány, aby byla zachována naprostá důvěrnost.

„Tohle je asi normální.“

Tuhle větu slýchám často.

Ne od lidí, kteří svou práci nezvládají. Naopak. Od těch, kteří jsou zodpovědní, spolehliví a dlouhodobě odvádějí kvalitní práci.

Jen si postupně zvykli na to, že únava, napětí nebo pocit, že nikdy úplně nevypnou, jsou běžnou součástí života.

Během našeho prvního setkání většinou nemluví o velkých problémech.

Říkají spíš:

„Jen bych chtěl zase mít víc energie.“

„Chtěla bych večer nemyslet na práci.“

„Už si ani nepamatuji, kdy jsem byla opravdu v klidu.“

Postupně začínáme společně objevovat něco, co bylo celou dobu přítomné.

Stažená ramena.

Mělký dech.

Sevřený žaludek.

Neklid, který se objeví pokaždé, když zazvoní telefon nebo přijde nový e-mail.

Nejde o to, že by se jejich život ze dne na den změnil.

Často se nezmění práce ani množství povinností.

Mění se něco jiného.

Začnou si všímat svého těla.

Poznají, kdy jsou ve zbytečném napětí.

Naučí se včas rozpoznat okamžik, kdy potřebují na chvíli zpomalit.

A právě tehdy se často objeví věta, kterou mám ráda.

„Práce je pořád stejně náročná. Jen už mě nestojí tolik sil.“

To je pro mě podstata somatického koučinku.

Nezmění svět kolem nás.

Pomůže nám změnit způsob, jakým v něm žijeme.

A někdy právě to stačí, aby se člověk znovu cítil ve svém těle dobře.