Když strach začne řídit život: Jak mi koučink pomohl vrátit kontrolu zpět

Přicházela nečekaně – v práci, mezi lidmi, při cestování nebo mě dokonce budila ze spaní.

Pokud jste doufali, že utahování opasků u nových důchodů už skončilo, pak vás rok 2027 vyvede z omylu hned v prvních lednových dnech. Přichází totiž druhá vlna snižování zápočtu let pojištění i samotných výdělků, což je proces, který se zdá být stejně nezastavitelný jako každoroční vánoční koledy.

Kdyby mi někdo před dvěma lety řekl, že budu mít strach jít sama nakoupit, sednout do auta, nebo dokonce usnout, nevěřila bych mu.

Vždycky jsem byla aktivní. Pracovala jsem, sportovala, cestovala a měla kolem sebe spoustu lidí. Pak jednoho dne přišla první panická ataka. Seděla jsem v práci na poradě a najednou se mi začalo špatně dýchat. Rozbušilo se mi srdce, začaly se mi třást ruce a měla jsem pocit, že každou chvíli omdlím. Byla jsem přesvědčená, že dostávám infarkt. Skončila jsem na pohotovosti, kde mi po všech vyšetřeních řekli, že jsem fyzicky v pořádku.

Jenže já jsem se v pořádku necítila. Od té chvíle jsem začala žít ve strachu. Ne z toho, co se děje kolem mě, ale z vlastního těla.

„Měla jsem pocit, že už nikdy nebudu žít normální život.“

Každé bušení srdce, každá změna dechu nebo lehká závrať ve mně vyvolaly paniku. Začala jsem se vyhýbat místům, kde jsem měla pocit, že bych případnou ataku nezvládla. Přestala jsem jezdit hromadnou dopravou, odmítala pracovní schůzky, omezila jsem setkávání s přáteli. Nakonec jsem se bála zůstávat sama doma i odcházet z domu. Nejtěžší bylo, že moje okolí nechápalo, co se se mnou děje.

Těm nejbližším jsem se svěřila s tím, co jsem zažila. „Nemysli na to.“ „Musíš být silnější.“ „To není reálné, je to jen pocit.“ Jenže mně to reálné přišlo, tak strašně reálné, že jsem opravdu věřila, že zemřu. Strach o život byt tak strašně reálný...

Vlastně je dnes s odstupem času chápu. Než jsem zažila svou první panickou ataku, taky jsem nedokázala pochopit, jak děsivý pocit to je. Jenže po jejich radách jsem si připadala ještě slabší, neschopnější, naprosto k ničemu, že nedokážu ani kontrolovat své tělo.

Kouče jsem vyhledala ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že už svůj život nežiju. Že jen přežívám a čekám, kdy přijde další panická ataka.

Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že mě někdo opravdu poslouchá. Že mě nesoudí a nesnaží se moje pocity zlehčovat.

Nečekala jsem zázrak. A ani nepřišel. Místo toho přišla trpělivá práce. Začala jsem rozumět tomu, co se v mém těle děje. Učila jsem se rozpoznávat spouštěče, pracovat se svými myšlenkami a postupně znovu získávat důvěru sama v sebe.

Řečeno terminologií kouče, jeden akční krok za krokem. Nejdřív krátká procházka. Pak cesta do obchodu. První káva s kamarádkou. První porada v práci. První cesta vlakem.

Každý z těchto okamžiků pro mě znamenal malé vítězství.

Musela jsem přijmout tu část sebe, která není vždy silná a vše zvládne. Netvrdím, že se nikdy necítím úzkostně. Jsou dny, kdy je to těžší. Rozdíl je ale v tom, že už se svého těla nebojím. Vím, co se se mnou děje. Znám své signály. Mám nástroje, které mi pomáhají, a hlavně už nevěřím tomu, že mě panická ataka připraví o život nebo o budoucnost.

Dnes znovu cestuji. Chodím mezi lidi. Pracuji. Směju se. Plánuji dovolenou. Žiju.

Kouč mi nedal hotová řešení ani za mě nic nevyřešil. Pomohl mi najít cestu zpět k sobě. Ukázal mi, že nejsem slabá ani rozbitá. Jen jsem potřebovala pochopit, co se se mnou děje, a znovu uvěřit, že svůj život můžu řídit já – ne strach.