Celý život říkala ano. Až jednou zjistila, že už neví, co chce ona sama.

Na první pohled působila jako žena, která všechno zvládá. Práci. Domácnost. Děti. Partnera. Rodiče. Kamarádky. Byla tou, na kterou se každý mohl spolehnout ...

Když někdo potřeboval pomoct, byla první, kdo řekl ano. Když bylo potřeba něco zařídit, udělala to. Když někdo potřeboval vyslechnout, našla si čas. Jenže večer často seděla na gauči úplně vyčerpaná a přemýšlela, proč má pocit, že její život řídí všichni kolem ní. Neuměla říkat ne. A vlastně ani nevěděla proč. Měla strach, že bude působit sobecky. Že někoho zklame. Že ji lidé přestanou mít rádi. Říkala si, že až budou děti větší… až bude v práci klidnější období… až se všechno trochu uklidní… pak si konečně najde čas sama na sebe. Jenže ten okamžik nepřicházel.

Když začala chodit na koučování, myslela si, že potřebuje hlavně lépe organizovat čas. Brzy ale zjistila, že problém není v kalendáři. Její dny byly zaplněné hlavně proto, že neuměla chránit svůj vlastní prostor. Na každé schůzce se učila zastavit a položit si jednoduchou otázku: "Chci to opravdu udělat? Nebo mám jen pocit, že musím?" Ze začátku jí připadala skoro sobecká. Poprvé odmítla převzít práci za kolegyni. Poprvé řekla partnerovi, že dnes opravdu potřebuje hodinu jen pro sebe. Poprvé zrušila schůzku, na kterou se jí vůbec nechtělo. Měla výčitky. Velké výčitky.

Čekala, že se lidé budou zlobit. Nestalo se. A když se někdo přece jen zlobil, začala si uvědomovat něco důležitého. Není její povinností zajistit, aby byli všichni spokojení. Stejně jako není její povinností nést odpovědnost za emoce druhých lidí. Postupně zjistila, že hranice nejsou zeď. Neoddělují nás od ostatních. Naopak. Pomáhají budovat zdravější vztahy – takové, ve kterých je prostor i pro její potřeby. Dnes už neříká ano automaticky. Neznamená to, že pomáhá méně. Jen si předtím dovolí přemýšlet, jestli má opravdu z čeho dávat. Protože pochopila jednu důležitou věc. Když je náš vlastní pohár dlouhodobě prázdný, nemůžeme z něj nalévat ostatním. A péče o sebe není sobectví. Je to způsob, jak mít sílu být oporou i pro ty, které máme rádi.