Proč jsou děti nesamostatné?

Jsou dnešní děti línější, nebo je chyba v systému, který jsme pro ně vytvořili?

Pojďme se podívat na hlavní důvody, proč moderní děti dospívají v jakémsi „skleníkovém“ prostředí.

Pojďme se podívat na hlavní důvody, proč moderní děti dospívají v jakémsi „skleníkovém“ prostředí. Téma dětské nesamostatnosti je v poslední době skloňováno ve všech pádech. Učitelé si stěžují, že si prvňáčci neumí zavázat tkaničky, rodiče unaveně kmitají mezi kroužky a psychologové varují před generací, která se bojí udělat krok bez schválení dospělého. 1. Fenomén „babičkovského“ strachu a helikoptéroví rodiče Svět se objektivně nevrtí v kriminálním chaosu o nic víc než před třiceti lety, ale díky internetu a sociálním sítím máme pocit, že nebezpečí číhá na každém rohu. Výsledkem jsou helikoptéroví rodiče – kteří neustále krouží nad svými dětmi, zametají jim cestičku a odstraňují z ní jakékoliv překážky. • Dříve: „Tady máš klíč na krk, přijď, až se rozsvítí lampy.“ • Dnes: Sledování polohy přes GPS aplikace, odvoz autem i na 500 metrů vzdálenouzastávku a neustálá kontrola na telefonu. Když dítěti nedovolíme zažít drobné riziko (zabloudit, odřít si koleno, vyřešit konflikt na hřišti), jak se má naučit spoléhat na vlastní úsudek? 2. Přílišný servis a „manažerské“ dětství Dnešní rodiny často fungují jako servisní organizace zaměřené na úspěch dítěte. Program dětí je naplánovaný do poslední minuty: škola, kroužek, doučování, trénink. Rodiče se často mění v taxikáře a osobní asistenty. Dítě sice exceluje v tenise a mluví dvěma jazyky, ale doma si neumí namazat chleba nebo zapnout pračku, protože to za něj zkrátka vždycky někdo udělá. Tím, že děti zbavujeme běžných domácích povinností, jim nevědomky posíláme zprávu: „Ty to nezvládneš, já to udělám rychleji a lépe.“ 3. Digitální dudlíky a instantní uspokojení Technologie hrají v nesamostatnosti obří roli. Smartphony a tablety fungují jako dokonalý tlumič nudy a frustrace. Když se dnešní dítě nudí, nemusí vymýšlet hru – stačí kliknout. Když neví, jak vyřešit úkol, okamžitě se zeptá rodiče nebo Googlu, místo aby nad tím chvíli přemýšlelo. S tím souvisí i neschopnost odložit uspokojení. V digitálním světě je všechno hned. Samostatnost ale vyžaduje trpělivost, dělání chyb a snahu zkoušet to znovu, což je v kontrastu s „instantním“ světem aplikací. 4. Škola jako bezpečný, ale svazující přístav Změnil se i přístup institucí. Školy a školky jsou kvůli legislativě a tlaku rodičů extrémně opatrné. Výlety a praktické činnosti jsou sešněrované desítkami bezpečnostních pravidel. Učitelé raději eliminují jakékoli riziko, což sice zvyšuje bezpečnost, ale snižuje prostor pro zdravý selský rozum a improvizaci. Jak z toho ven? Recept na samostatnost Vychovat samostatného člověka bolí. Vyžaduje to totiž od nás, rodičů, abychom slevili ze své vlastní kontroly a pohodlí. Zde je několik kroků, jak začít: Domácnost: Děláme vše za ně, protože je to rychlejší. Zapojte je. I pětileté dítě zvládne vyndat myčku nebo uklidit hračky.

Volný čas: Organizujeme jim každou minutu. Nechte je se nudit. Nuda je matkou kreativity a samostatného myšlení. Konflikty. Voláme hned paní učitelce nebo druhému rodiči. Nechte je, ať si spor o hračku nebo nedorozumění se spolužákem zkusí vyříkat sami.

Pohyb venku: Vozíme je všude autem „pro jistotu“. Postupně je učte chodit samotné do obchodu, do školy nebo jezdit MHD.

Dnešní děti nejsou horší, hloupější ani línější než generace před nimi. Jsou jen dokonalým produktem doby a naší péče. Pokud chceme, aby z nich vyrostli sebevědomí dospělí, kteří si poradí se životem, musíme jim občas dovolit spadnout. Protože teprve když spadnou a zjistí, že dokážou sami vstát a oprášit si kolena, se rodí skutečná samostatnost. Začněme u sebe. Dopřejme si více času pro sebe, pro vlastní rozvoj a koníčky. Neobětujme dětem vše. Vždyť co je tím naučíme, jak jim pomůžeme k samostatnosti? Chceme, aby opakovaly naše chyby nebo nebyly schopné obstát v životě bez naší podpory? Děti nás, rodiče, potřebují. Potřebují naší pozornost, potřebují nás jako mentory, potřebují nás jako vzory. Nejen dokud jsou malé, ale celý život. Děti se učí příkladem – okoukají a zkopírují náš model chování. Dejme jim tedy nejlepší možný příklad: člověka, který zná svoji hodnotu, svým blízkým věnuje svůj čas a péči, ale zachová si své hranice, žije naplněný život, plní si sny a dosahuje svých cílů.