Pochvala jako nepřítel: proč ji naše hlava odmítá

„Dnes ti to sluší.“ „Ty jsi šikovná.“ „To se ti fakt povedlo.“ Zní to jednoduše. Vlastně příjemně. Tak proč je pro tolik lidí tak těžké na to normálně reagovat?

Místo obyčejného „děkuju“ přichází automaticky: „Ale prosím tě…“ „To nic nebylo…“ „Asi jsi zapomněl/a brýle.“ Jakoby pochvala byla něco, co je potřeba rychle shodit ze stolu, než by se náhodou dostala tam, kam má.

Kde se to v nás bere

Spousta z nás vyrůstala v prostředí, kde se pochvalou šetřilo. Ne záměrně, spíš „tak nějak přirozeně“. Když se něco povedlo, byl to standard. Když ne, přišla zpětná vazba velmi rychle. A tak si člověk odnese jednoduchý vzorec: pochvala není samozřejmost, musí se zasloužit. Ideálně tím, že bude všechno správně. Nebo ještě lépe – dokonale.

Vznik „hodné holčičky“

Znám tenhle režim až moc dobře. Být hodná. Být bezproblémová. Být ta, která všechno zvládne. A ideálně u toho ještě dobře vypadat. Taková ta kombinace: uklizeno, navařeno, výkonná v práci, usměvavá, upravená… a uvnitř lehce na pokraji vyhoření. Ale hlavně, že to „funguje“.

Nikdo to po nás často reálně nechce. Ale my jedeme, jako by bez toho nešlo existovat. A někde hluboko pod tím je pořád stejná myšlenka: „Když budu dost dobrá, někdo si toho všimne.“

Pochvala jako motivační nástroj… i past

Krásně je to vidět třeba u hubnutí. Zhubnete pár kilo a najednou: „Ty jo, jak ti to sluší!“ „Úplně jsi prokoukla!“ A ano – je to příjemné. Hodně příjemné. Jenže spolu s tím se často spustí i druhá linka: „Takže teď jsem konečně OK?“ „A co když to neudržím?“ „Takže zpátky už fakt nesmím.“A v tu chvíli už nejde jen o zdraví nebo dobrý pocit. Jde o to, abychom o tu pochvalu nepřišli. Což je docela vyčerpávající strategie na celý život, mimochodem.

A teď to nejlepší: když už pochvala přijde, stejně ji nepřijmeme

To je možná ten největší paradox. Člověk se snaží, čeká, doufá… a když to konečně přijde, tak:

to shodí

zlehčí

zpochybní

nebo rovnou ignoruje

Protože tomu vlastně nevěří.

Takže máme krásný začarovaný kruh:

👉 toužím po ocenění 👉 dostanu ho 👉 nepřijmu ho 👉 jedu dál

Efektivní? Ne. Běžné? Velmi.

Co s tím (bez ezoteriky a bez afirmací před zrcadlem)

Začít se dá překvapivě jednoduše. Když ti někdo řekne něco hezkého, nehledej odpověď. Neanalyzuj to. Nezlehčuj to. Zkus jen říct: „Děkuju.“ A nechat to tam. Ano, bude to možná chvíli nepříjemné. Ano, mozek bude křičet „řekni ještě něco! zlehči to! rychle!“ Ale přesně v tom je ta změna.

A pak je tu ještě jedna úroveň

Pokud si nedokážeme dát uznání sami, budeme ho vždycky hledat venku. A to je dost nejistý zdroj. Protože svět někdy chválí. A někdy ne. Začít u sebe neznamená stát si před zrcadlem a přesvědčovat se, jak jsme dokonalé. (Upřímně, to většině lidí moc nefunguje.) Ale znamená to začít vnímat realitu o něco férověji.

Všimnout si, co se povedlo. Ocenit malé věci. A občas si říct: „Hele, tohle jsi zvládla dobře.“ Klidně i ve chvíli, kdy jen necháš nádobí ve dřezu a nerozjedeš další kolo „musím všechno hned“.

Možná pointa není být dokonalá

Možná pointa je přestat čekat, až nám někdo dá razítko, že už jsme dost. A začít to brát trochu víc do vlastních rukou. Přijmout pochvalu, když přijde. Občas ji dát někomu jinému. A postupně se učit ji dávat i sama sobě.

Bez sarkasmu.

Bez shazování.

Bez podmínek.

I když… trochu sarkasmu si klidně nechme. Ten nás zatím drží při smyslech. 😄