Co když zjistí, že nic neumím?

Je to myšlenka, která se nehlásí o slovo nahlas. Nepřijde ve chvíli, kdy sedíš s kamarádkou u kávy a smějete se. Spíš se objeví nenápadně. Mezi řečí.

Je to myšlenka, která se nehlásí o slovo nahlas. Nepřijde ve chvíli, kdy sedíš s kamarádkou u kávy a smějete se. Spíš se objeví nenápadně. Mezi řečí. Mezi jedním úkolem a druhým. Ve chvíli, kdy máš něco říct, rozhodnout, převzít zodpovědnost. A najednou tě to napadne. Co když na to vlastně nemám? Co když jednou někdo přijde na to, že jen tak nějak funguju… a nic za tím není?

Ten pocit je zvláštní. Není úplně hlasitý, ale umí být dost přesvědčivý. Trochu tě stáhne. Znejistí. Jako bys na chvíli ztratila půdu pod nohama, i když jsi ještě před pár minutami věděla přesně, co děláš. Zvenku to přitom většinou nedává smysl. Funguješ. Máš zkušenosti. Zvládáš věci, které bys dřív nezvládla. Lidé se na tebe obrací. Někdy tě dokonce berou jako někoho, kdo „to má srovnané“. A přesto se v tobě občas ozve tenhle tichý hlas.

Syndrom podvodníka

Možná už jsi o tom někdy slyšela. Říká se tomu imposter syndrom. Takový ten vnitřní pocit, že jsi tak trochu podvodník. Že to, co děláš, není „doopravdy tvoje“, že jsi se do té role nějak dostala… a jednou se na to přijde. Je na tom něco paradoxního. Tenhle pocit se totiž nejčastěji objevuje u lidí, kteří něco opravdu dělají. Kteří se posouvají, rostou, zkouší nové věci. Ne u těch, kteří stojí na místě.

Čím víc jdeš dopředu, tím víc si uvědomuješ, kolik toho ještě nevíš. A někde mezi tím se může snadno ztratit pohled na to, co už umíš. Mozek je v tomhle docela neúprosný. Má tendenci zaměřovat se na mezery. Na to, co chybí. Na to, co ještě není perfektní. A pak ti to celé přeloží jednou větou: „Takže nejsi dost.“ Jenže tenhle překlad není realita. Je to interpretace. A někdy dost zkreslená.

Zajímavé je, že lidé, kteří o sobě nepochybují vůbec, nejsou nutně ti nejkompetentnější. Jen nemají potřebu se takhle zpochybňovat. Zatímco ti, kteří přemýšlí, reflektují a chtějí věci dělat dobře, mají tendenci vidět i všechno to „ještě ne“. A z toho se pak velmi nenápadně stane pocit, že vlastně nic neumí.

Když se tenhle moment objeví, většina lidí zareaguje jedním ze dvou způsobů. Buď začne tlačit ještě víc – připravuje se, kontroluje, ladí detaily, aby náhodou nic „neproklouzlo“. Nebo se naopak stáhne. Odkládá věci, kde by byla vidět. Drží se zpátky, protože nechce riskovat, že se ten pocit potvrdí.

Ani jedno ale ten pocit dlouhodobě neřeší. Možná proto, že problém není v tom, že bys něco neuměla. Ale v tom, jak o sobě v těch chvílích přemýšlíš. Když se na to podíváš jinak, ten vnitřní hlas se tě vlastně snaží ochránit. Před nepříjemným pocitem, že si nejsi jistá. Před tím, že bys mohla udělat chybu. Před tím, že by tě někdo mohl zhodnotit.

Jenže tím, že je tak přesvědčivý, tě spíš zastaví, než ochrání. Možná tedy není potřeba ho úplně umlčet. To většinou ani nejde. Ale dá se s ním pracovat jinak. Třeba tím, že si ho začneš víc všímat. Ne jako pravdy, ale jako myšlenky, která přišla. Je rozdíl mezi tím „já nic neumím“ a „napadlo mě, že nic neumím“. Zní to jako maličkost, ale vytváří to prostor.

Pomáhá taky vrátit se na chvíli k realitě. Ne k pocitu, ale k tomu, co máš skutečně za sebou. Co jsi zvládla. Co se povedlo. Ne proto, abys se přesvědčila, že jsi dokonalá, ale abys viděla celý obraz, ne jen jeho jednu část.

A někdy stačí i to, že uděláš další krok i s tím pocitem nejistoty. Ne až budeš připravená. Ne až budeš mít jistotu. Ale teď, v té realitě, jaká je. Protože jistota často nepřichází před akcí. Přichází až po ní. Možná se ten hlas bude vracet. Občas. V různých situacích. To je normální. Ale postupně se může změnit jedna důležitá věc. Už ho nebudeš brát jako důkaz, že na to nemáš. Ale jen jako signál, že jsi zase o kousek dál, než kde jsi byla dřív. A to je ve skutečnosti docela dobré místo.